SVĚT RETRIEVERŮ

Druhý den

     Tak už je to tady! Budu předán předvychovateli. Ano, tak tohle je on!

Vlastně ona. Jmenuje se Lucie a je jí dvacet šest let. Hm, je docela milá. Cestou jejím autem jsme se zastavili u benzínové pumpy a Lucie mi koupila nějakou dobrůtku. Ó, vypadá to moc dobře! Že bych si dal? Vlastně teď nemám na jídlo ani pomyšlení. Myslím totiž na to, jaký má Lucie dům a rodinu.

     Lucie konečně zastavila. Ale ne, proč zastavila právě u tohoto zchátralého domu? Vzala mě a zazvonila. Otevřela jí nějaká stará paní. „ Ahoj“, řekla Lucie.

„ Tak to je on, ten pejsek, co ho budu celý rok opatrovat“, usmívala se Lucie.

     Najednou se kolem mě shromáždila celá jejich rodina a začali mě obdivovat. Byl jsem z toho úplně zmaten a nevěděl jsem, co mám dělat. Vyslal jsem prosebný pohled na Lucii, aby mě od nich osvobodila, jenže ta teď měla jiné starosti.

„ Kde je moje Číča?“ zeptala se.

„ Jaká Číča“, pomyslel jsem si.

     Stará paní přinesla přenosku a v ní ležela bílá perská kočka. No, tak to je fakt bezva. Mé zkušenosti s kočkami nebyly právě dobré. Ale co, tahle může být třeba jiná. Ano, Číča skutečně byla jiná. Po příjezdu domů jsme se hned skamarádili.

     Luciin dům byl moc krásný. Měl prostornou zahradu, která se mi moc líbila. První noc proběhla v pořádku. Mám pelíšek vedle Číči, takže jsem se ani trochu nebál. Když jsem se vzbudil, už jsem měl misku naplněnou dobrůtkami. U Lucky doma je to skutečně moc fajn.

     Třetí den nebyl fajn vůbec. Chtěl jsem se napít, ale vtom jsem uslyšel zoufalé mňoukání. Šlo to ze shora a tak jsem se tím směrem ihned vydal. Balkón byl otevřený. No jasně! Lucie ho zapomněla zavřít. Šel jsem tedy na balkón a tam jsem uviděl Číču, jak se drápe nahoru. Vůbec jí to ale nešlo. Co teď? Začal jsem štěkat a výt, jak nejhlasitěji dovedu. Za chvíli přiběhla Lucie.

„ Proč tu tak štěkáš?“ Šla blíž a všimla si Číči. Vytáhla ji ven. Lucka mě začala chválit a já byl v tu chvíli na sebe moc pyšný.

     Na setkání štěňat převychovatelů, které se koná každých pět týdnů Lucie samozřejmě tuto příhodu zmínila. Každý mě začal obdivovat a já se cítil jako hrdina.

O rok později

     Dny uplynuly jako voda a rok je pryč. Cítil jsem, že se blíží čas mého odchodu. Začal jsem být smutný a stejně tak Lucie. Když jsem se s ní a s Číčou loučil, Lucie začala plakat a tak jsem ji chlácholivě podal pac, ale ani to nepomohlo.

     Byl jsem zařazen do smečky ostatních psích studentů. Za šest měsíců pobytu ve středisku se ze mě stane absolvent.

Po šesti měsících

     Jupí!!! Jsem psí absolvent v oboru průvodce a společník zrakově postiženého člověka. Myslím si, že jsem obstál skvěle.

     Tak, jsem u postarší paní, která se jmenuje Božena a je jí šedesát čtyři let. Já ji budu ochraňovat. Paní Božena bydlí v malém domečku, není sice tak úžasný jako dům Lucie, ale mně to vůbec nevadí. Líbí se mi tu.

     Jednoho dne se ale stalo něco hrozného. Zrovna jsem se šel napít vody, když v tom se ozvala rána z vedlejší místnosti. Rychle jsem tam doběhl a uviděl jsem paní Boženu, jak leží na zemi vedle postele. Asi chtěl vstát a upadla. Prozkoumal jsem jestli jeví nějaké známky života. Nejevila. Moc jsem se bál, že jí nedokážu pomoci.

     Rychle jsem si otevřel packou dveře a vyběhl ven. Začal jsem hlasitě štěkat. Ach, jo, proč si mě nikdo nevšímá? To asi štěkám moc tiše. Ale hlasitěji to nedovedu. Tak to aspoň zkusím. Překonal jsem sám sebe a opravdu jsem zaštěkal mnohem více hlasitěji. Přece nechci, aby má paní zemřela . To bych byl  ten nejhorší vodící pes. A navíc ji mám rád.

     No, konečně! Všiml si mně náš soused, pan Nový. Ihned ke mně přiběhl.

„ Proč tu tak štěkáš, hafane?“, zeptal se pan Nový.

Zaštěkal jsem ještě jednou a utíkal jsem k domu. Pan Nový to naštěstí pochopil a hned se vydal za mnou.

     Uviděl tělo mojí paní. Zděsil se. Rychle vytočil číslo záchranné služby a ta  přijela jak nejrychleji mohla. Moji paní si odvezli do nemocnice. Zůstal jsem doma úplně sám. Sice nevím proč, ale mé smysly mi říkaly, že se paní Božena uzdraví. To bych si opravdu  přál.

     Další den paní Boženu konečně dovezli domů. Byl jsem tak šťastný! Vodící psi by neměli skákat, ale tomu se nešlo ubránit. Měl jsem totiž obrovskou radost!  Moje paní na mě byla velmi pyšná. Zachránil jsem jí totiž život! Celý týden obyvatelé naší malé vesničky nemluvili o ničem jiném. Každý mě chtěl vidět.

       Když jsem jako štěně zachránil kočku Číču, cítil jsem se jako hrdina. A teď, když jsem zachránil život paní Boženě, teď jsem hrdinou skutečně byl.